. na Blog.cz

Černornočerná tma 2? Těžko…

Hned na začátku bych vás měl upozornit na to, že pokud čekáte film ve stylu Černočerná tma, tak čekáte marně. Riddick: Kronika temna je stylově velice odlišný film. Ano, oficiálně jde o pokračování Černočerné tmy, ale jediné, co mají společného je vlastně jen hlavní postava zločince Riddicka (který je pořád stejně skvělý:)) a několik dalších charakterů. Je to od tvůrců zvláštní tah. Černočerná tma byla bezesporu hitem, takže bych spíše očekával, že pokračování se ponese ve stejném duchu. Přece jen, není příliš filmařů, kteří se ve druhých dílech pokouší o radikální změny. Ale očividně jich pár existuje. Ti, kteří pracovali na Riddickovi: Kronice temna se rozhodli riskovat a od základu změnit styl. A pokud vás zajímá, jestli se risk vyplatil, tak ano, tento titul se povedl.

Samozřejmě, záleží na tom, s jakým očekáváním se budete na Riddicka: Kroniku temna dívat. Jestliže čekáte "komorní" horor, ve kterém se hrstka trosečníků snaží přežít na nehostinné planetě plné netvorů žijících ve tmě (tak by se dal ve stručnosti shrnout první díl), tak to na Riddicka: Kroniku temna zapomeňte. Paradoxně je film spíše určen lidem, kteří Černočernou tmu neviděli popřípadě těm, kterým nevadí radikální změna žánru (mezi které se počítám já).

V podstatě jediné, co spojuje Černočernou tmu a Riddicka: Kroniku temna je hlavní (anti)hrdina Riddick a několik málo dalších postav. Proto se nemusíte bát zhlédnout film, aniž byste předem neviděli první díl. Sice vám unikne několik málo odkazů, ale to v žádném případě neznamená, že by vám nebyly jasné důležitější souvislosti.

Lehké nastínění příběhu vás dokonale přesvědčí o tom, že Riddick: Kronika temna je naprosto jiný žánr než Černočerná tma - Smrtivládci, bezcitná, krvelačná despotická rasa létá z planety na planetu a jejich obyvatele konvertuje na svou víru (v případě, že se dobrovolně podvolí) nebo je likviduje (v případě, že se podvolit odmítnou). Riddickovi (vynikající Vin Diesel), zločinci na útěku, je to celkem jedno. Pokud se to netýká jeho, ať si dělají, co chtějí. Jenže, netuší, že je jedním z posledních členů rasy, která jediná může porazit velitele Smrtivládců, mocného Lorda Vládce (Colm Feore). Ale i kdyby to tušil, tak by ho to pravděpodobně nepřesvědčilo o tom, plést se do toho. Nakonec se tomu, ale jednoduše nevyhne, protože Lord Vládce o hrozbě ví a nehodlá čekat, až si pro něj Riddick přijde…

Děj, ani vzdáleně, nepřipomíná sci-fi horor, kterým Černočerná tma byla. Podobné tvrzení platí i pro vizuální pojetí. Riddick: Kronika temna je plný monumentálních trikových efektů, z nichž některé vám vyrazí dech (pár jich je malinko horších, například během pobytu ve vězení se Riddick setká s podivnými bestiemi, které nezapřou svůj "počítačový" původ). Animátoři nebyli žádní troškaři, takže nás s radostí "bombardují" svým uměním. Triky podbarvují příběh valnou většinu času a v doprovodu s opravdu povedenou orchestrální hudbou vytvářejí skvostnou atmosféru.

Co by, ale byly povedené triky a hudba bez charismatického hlavního hrdiny. A toho Riddick: Kronika temna má. Pokud jste viděli první díl, tak víte, že Riddick není žádný typický skautík, který se může přetrhnout pro záchranu nevinných (ať už jsou dva nebo je jich plná galaxie). Do "hry" se zapojuje jen v případě, že mu jde o krk, popřípadě jsou v nebezpečí jeho přátele, kterých je, ale vážně jen pár (není se čemu divit, nenajde se mnoho lidí, kteří by si za nejlepšího kamaráda vybrali jednoho z nejproslulejších zabijáků, i když někdy je to praktické). Když už se přece dostane do víru dění, tak nezapomíná okořenit své činy (většinou hodně brutální) skvělými hláškami. Výsledkem toho je, že i když je vlastně Riddick zločinec, který má na svědomí pár (desítek) mrtvých, tak si ho stejně oblíbíte.

Není se čemu divit, Vin Diesel je ve své roli skvělý, i přes další nesporné klady, kterými titul disponuje, je tím nejlepším co film nabídne. Ale nejen on ztvárnil svůj charakter na výbornou. I další herci vás určitě zaujmou svým výkonem. Ať už je to Colm Feore jako Lord Vůdce, Thandie Newton jako lady Vakoo, Karl Urban jako velitel Vakoo, Alexa Davalos jako divoká Kyra (jeden z mála charakterů, který byl i v prvním díle, tehdy jako malá dívka jménem Jack) nebo Judi Dench jako Aereon.

Abych jen nechválil, tak mám dvě menší poznámky. Ta první směřuje ke jménům různých ras, upřímně, názvy jako Smrtivládcové nebo Elementálové by se mi líbily spíše ve fantasy než v temné sci-fi, ale dá se to překousnout. Stejně tak i střih, který je občas tak nepřehledný (jen v několika málo případech), že budete občas zmatení a chvilku vám zabere než se zorientujete.

Riddick: Kronika temna je film, který svou stylizací připomíná kombinaci Duny a historických eposů (davové scény). Nabízí atmosférickou hudbu a sympatické obsazení. Ti, co čekali přímočaré pokračování Černočerné tmy asi nadšení nebudou, ale ti, kteří se nebojí radikálních změn a mají rádi epické sci-fi, těm Riddicka: Kroniku temna určitě doporučím. Pokud nebude hodně šťouraví, neobjevíte žádnou větší chybu a Riddicka: Kroniku temna si vychutnáte stejně jako já.

Sci-fi bez mnoha prvků inovace, ovšem dovedená takřka k dokonalosti. Klasický příběh, kvalitní vizuální efekty, velmi dobrá hudba, zajímavé použití kamery a hlavně perfektní herecké výkony, to je Černočerná tma.

Vyvstává zde ona známá otázka - může být film kvalitní, pokud jen využívá již zaběhnutých pravidel pro daný žánr? Jednoznačná odpověď zní ano. Tvůrci Černočerné tmy využili toho nejlepšího, co nám nabízí žánr sci-fi, přidali pár nových prvků a vznikl opravdu velice dobrá, nebojím se říci vynikající sci-fi, která potěší každého fanouška tohoto žánru, ale také laik se určitě pobaví.

Během letu po odlehlé cestovní trase dojde k nehodě a osobní loď se čtyřiceti (respektive třicetidevíti - kapitán během nehody zemře) pasažéry je nucena nouzově přistát na planetě, kterou zvolí počítač jako nejvhodnější z možností. To ovšem ještě nikdo netuší, co je čeká. Již během přistání většina pasažérů zemře.

Přežije jen malá skupina poněkud nesourodých pasažérů. Pilotka, pár civilistů a těsně po nehodě se podaří uprchnout převáženému vrahovi Riddickovi, kterého střeží další přeživší. To mi připomíná jednu z inovací, je totiž možné rozdělit hrdiny na kladné - kladné a kladné - zápornější, co si pod tím představit? Jednoduchá odpověď, civilisté jsou kladní - kladní, ale například pilotka se těsně před přistáním pokusila oddělit část lodi s pasažéry, aby se zachránila, Johns (muž, střežící Riddicka) je fetující žoldák a několik vražd na "kontě" Riddicka, mluví samo za sebe. Samozřejmě, že byste mohli namítnout, že to už tu bylo, ale zde jsou charaktery jednotlivých postav skvostně rozvedeny, tak aby Vám každý z nich dostatečně utkvěla v paměti, aniž by působily rušivě - perfektní vyváženost. Tedy, abych nastínil příběh. Zdá se, že planeta je osvětlována třemi slunci a tedy, že noc je v nedohlednu. Ale to je velký omyl, za určitou dobu se dostanou slunce do zákrytu s jednou z okolních planet a dochází k zatmění. A právě v tuto dobu vylézají (a také vylétají) krvelační kreatury a pasou po jídle. Proto není divu, že když se podaří nalézt opuštěnou základnu s lodí, jež je po určitých úpravách schopna odletu, začne zoufalý boj o čas. Je nutno přenést energetické články ze ztroskotalé lodi na základnu. Ale naneštěstí, světlo zmizí, těsně před tím, než se skupina vydává na cestu. Nastává černočerná tma. Nastává boj o život, každá troška světla znamená chvilku bezpečí. Lidé uvěznění v lodi se musejí, co nejdříve vydat na cestu k základně. Na palubě plavidla se objevují nezvaní návštěvníci a přibývá mrtvých. Nezbývá než se vydat do náruče temnoty v níž čekají na svou kořist kruté bestie….

Jak jsem řekl, respektive napsal, klasický příběh, proto jsem se bál faktoru předvídatelnosti. Popravdě zbytečně, ten je naprosto minimální, je sice pravda, že se Vám možné odhadnout, kdo přežije a kdo ne, ale určitě ne stoprocetně. Dočkáte se překvapení, to Vám mohu slíbit.p>

Opravdu mě zaujala propracovanost charakterů, která je doslova vynikající, především Vin Diesel v roli Riddicka, vraha se schopností vidět ve tmě, je naprosto dokonalý. Role tvrdého, ale občas i čestného vraha, ovšem bez zbytečných citových výlevů, ke kterým většinou u takzvaných tvrďáků v mnoha jiných filmech dochází (ano, Riddick, zde projeví trochu emocí, ale jen nezbytně nutnou, aby nenarušila představu o jeho postavě), mu očividně sedla a pokud si k tomu přičteme jeho neuvěřitelné charisma, není co vytknout. Naopak, Vin Diesel je skvělý a jsem si jist, že pokud si oblíbíte nějaký charakter, tak to bude Riddick, není to klasický kladný hrdina, ale i přesto je nejlepší postavou v celém filmu.

Co se týče vizuálních efektů, lehce vynikají nad standard. Netvoři jsou zpracování poměrně dobře, ale naneštěstí nedisponují stejnou výrazností jako například Vetřelci, ale ve srovnání s většinou ostatních bestií z filmových "kolegů" jsou na vysoké úrovni, rozhodně si není na co stěžovat.

Dalším výrazným kladným rysem Černočerné tmy je atmosféra. Skupina lidí ponořená v temnotě v niž číhají smrtící kreatury a jedinou překážkou v tom, aby si na zástupcích rodu Homo Sapiens Sapiens pochutnali, je pár hořících lahví a několik dalších osvětlujících zařízení, působí známým svíravým pocitem, který cítíte v oblasti žaludku, když se skutečně bojíte. Nevědomost a jen tušení, odkud se vynoří smrt, zda ze vzduchu či z neproniknutelné okolní tmy je skvělým prostředkem ke zdvihnutí hladiny adrenalinu.

Pokud jde o hudbu, je vyvážená tak, aby nerušila, ale dokonale podbarvila všudypřítomnou temnotu a strach. Pravděpodobně nejlepší písní je ta, kdy skupina ztroskotanců uniká před létajícími netvory na základnu. Ta je opravdu strhující, opravdu se povedla a pokud mohu soudit, je to jedna z nejlepších soundtrackových písní, které jsem kdy slyšel.

Pokud tedy přehlédneme jen nízkou mírou inovace (což já osobně za chybu nepovažuji, proč nepoužít to, co nás baví a nedovést to k dokonalosti?), není filmu, co vytknout. Černočerná tma je sci-fi na vysoké úrovni. Jestliže jste vyznavači sci-fi, neměli byste si jí nechat ujít a pokud nejste, nevadí, možná se stanete. A jestliže už pro nic, tak vidět Vin Diesel v roli Riddicka, stojí za to, věřte, že tak skvělý herecký výkon se Vám zhlédnout jen tak nepostěstí.

Teď už jen kroutím hlavou, proč jsem Michaelu Bayovi nevěřil od začátku. Ten chlap dovede zázraky kdykoli a kdekoli (bez výjimky všechny jeho filmy patří ve vizuální kategorii k nejlepším a snesou ta nejtvrdší kritéria), a tak snad jen díky gulášovitému Ostrovu jsem Bayovi přestal stoprocentně věřit. K mému prospěchu (a vašemu taky :) mi však dal Bay takovou ránu do obličeje, že i hodiny po novinářské projekci jsem stále v transu. Tomu říkám umění.

První hodní, druzí zlí, bojují proti sobě kvůli životodárné krychli, do toho je zasazen mimoděk příběh jednoho teenagera, který na celém světě touží jen po dvou věcech - mít holku a pořádné auto. O ničem jiném Transformers nejsou, ale je to na škodu? Ani náhodou, když se Bay v Ostrovu pokoušel míchat jablka s hruškami (tj. akci a příběh s "přesahem"), dopadlo to mdle a pro diváka značně neúčinně. Scénaristé Roberto Orci a Alex Kurtzman společně s Bayem však úspěšně složili reparát a předkládají klasický letní spektákl bez zbytečných scenáristických kliček. Jasně, scénář je hloupoučký, ale už je vám asi jasné, že o ten jde tady až v poslední řadě. Jeho plochost navíc umně maskují po celém filmu rozeseté vtípky, které se míjejí účinkem jen málokdy. Vtipkují a hláškují všichni a slyšet gagy od několikametrových robotů je prostě zábava. A to je snad to, co chceme od letního popcornu, ne?

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste si to během filmu mumlali každou chvíli. Transformers opravdu boří hranice vizuální podívané a z fleku bych je nasadil jako ukázkový příklad trikové dokonalosti pro začínající filmaře. Průměrný trikový etalon Transformers převyšují o několik řádů a troufám si prorokovat, že ani za deset let neztratí nic ze svého kouzla. Všechny transformace robotů vypadají bez nadsázky kulervoucně a najít ve filmu vyloženě slabý trik je nadlidská práce. Který z filmů z poslední doby to může o sobě tvrdit? 300: Bitva u Thermophyl byla sice taky vizuální žranice, ale pořád jste si v některých scénách říkali "jo, je to cool, ale je to CGI jak ...". Tady triky berete jako přirozenou součást filmu a v ničem vám neruší požitek z filmu.

Je to tvrdé označení, ale jinak to ani nejde, ten film je prostě o bitkách mezi zas*aně velkými roboty v extrémně ladných a zpomalených záběrech s nějakou tou vatou mezi tím. Ta vata se jmenuje herci a světe div se, ta vata je velmi slušná. :) Shia LaBeouf je sympaťák k pohledání a jeho teenagera od vedle mu dokonale věříte a dokonce chcete být jako on. Plakáty s Megan Fox budou hodně dlouho viset pánům na stěnách a jak Jon Voight, tak hlavně John Turturro se svých menších rolí zhostili na výbornou (tzn. vypadají v podhledech a ve slow-motion záběrech sakra dobře). Joshe Duhamela jako armádního velitele bych si dovedl představit i v nějaké větší roli, Tyrese Gibson bohužel moc prostoru nemá a fandy 24 potěší i Glenn Morshower (a.k.a. Aaron Pierce) v menší roličce velitele vojenské základny. Obecně se tak dá říci, že hrdinům (jak robotům, tak lidem) v jejich boji za záchranu světa opravdu fandíte a to je něco, co se mi v kině už dlouho nestalo.

Hans Zimmer už není bohem číslo jedna, na jeho místo se dere Steve Jablonsky. Schválně nám pak do diskuze napište, kolik z vás to má obdobně jako já. K pořádně akci patří patřičná hudba a Jablonského snad políbila samotná múza, když skládal hudbu. Je třeba uznat, že vykrádá jak Zimmera, tak i sebe, ale dělá to takovým způsobem, až vám to rve uši. V tom dobrém slova smyslu. :) Mnoho scén by bez jeho hudby nebylo zdaleka tak silných, jak by mělo a soundtrackový svět by s Jablonskym měl už naplno počítat. Jen tak dál!

Na někoho víc, na někoho míň, říká přísloví a ani Transformers nejsou dokonalý film. Ten jednak neexistuje a i kdyby, na co by se pak filmový fanoušek těšil? Na nic, nabízí se. :) I "desítkový film" může obsahovat slabší prvky a je jen potěšující, že Transformerům můžu vytknout jen přílišnou délku. Film má něco málo přes 130 minut (titulky trvají zhruba deset minut, ale jsou prokládané vtipnými scénkami - a teď SPOILER - je samozřejmě zaděláno na další díl, takže neodcházejte z kina předčasně), nicméně ve své první půlce bych přeci jen prostříhal zhruba deset minut vtipných, ale pro děj naprosto nepodstatných minut. Výborně se bavíte, film však trochu přešlapuje na místě. Na vše ale zapomenete ve chvíli, kdy hlavní slovo dostanou už jen stroje a začne se to mydlit na plátně ve všech možných i nemožných úhlech kamery. Vše eskaluje v závěrečnou bitvu v Los Angeles, která trvá dobrých dvacet minut a kdy akční fanoušek brečí štěstím. Vyzkoušeno osobně, v té chvíli zapomenete na všechny neduhy a výtky a jen si užíváte. Fantasticky užíváte...

Je dobojováno, takřka přímý souboj Smrtonosné pasti 4.0 (recenze zde) a Transformers vyhrávají o fous druzí jmenovaní. Oba filmy jsou výtečnými akčními peckami, ale za Transformery je přeci jen znát zkušená režijní ruka ďábla Michaela Baye. Transformers jsou jeho trumf a s jiným režisérem by to stoprocentně nebylo tak úchvatné. Jiné ano, lepší ne, jelikož lepšího režiséra akční žánr nemá. Jistota nabušeného filmu, který uspokojí do puntíku všechny milovníky akce, je k nezaplacení a v sortě režisérů, kteří jsou toho schopni, stojí Michael Bay na piedestalu. V rámci letních, nic neřešících blockbusterů, je to film takřka dokonalý a jako takový film zasluhuje absolutní hodnocení.

Michael Bay je bůh, satan a kdovíco ještě v jednom. Jedni ho mají rádi za prosluněné vizuály, fetišistické snímání veškeré armádní techniky a megalomanství v akčních scénách, ti druzí ho považují za přeceněného onanistu, který se dávno režijně vyčerpal. Obě strany mají v určitých ohledech pravdu, těm prvním však Bay vždy splnil dětské sny, které se kdokoliv jiný styděl na plátně ukázat. I mistru tesařovi však může pohár trochu přetéct.

V pokračování Transformers se Bay utrhl totálně ze řetězu a tentokrát ho neusměrnil ani Steven Spielberg. Formulka "všeho víc a radši na druhou" byla dvojkou Transfomers naplněna tak vrchovatě, až se vám nechce věřit, že to stálo "jen" 200 milionů. Vše sice vypadá nádherně, trikoví mágové ze studia ILM určitě nepřijdou o nominaci na Oscara, k čemu to ale vše je, když to nedrží pohromadě a vy se místy nudíte?

První prohrou je jednoznačně děj a násilné montování mytologie na pravidla letního blockbusteru. První Transformers si vystačili s pár zlými a hodnými roboty, kteří si chtějí dát přes tlamu a k tomu se připletlo lidské pokolení. Byla to příjemná, trochu povrchní, ale stále odsýpající zábava.

Ve dvojce se bohužel zaplétáme do zrádných osidel robotí historie, ve které najednou vystupuje nový záporák (onen The Fallen v anglickém názvu, český překlad je opět mimo), tuny dalších nepodstatných robotů a na scéně se objevuje další obdoba Prajiskry z jedničky. Optimus Prime vede již dva roky bojůvky s decepticonskými nepřáteli po celém světě, zatímco Sam Witwicky, hrdina jedničky, touží po normálním životě. Bez robotů a zachraňování světů. To ale moc dobře nejde, když má v garáži neposedného Bumblebeeho, který ho nechce za žádnou cenu opustit. Potenciál pro zajímavý příběh by tu tedy rozhodně byl, kdyby...

...kdyby páni scenáristé nebyli neumětelové a nekopírovali pejska a kočičku. Takový guláš, pokoušející se o rozmáchlý epos, přitom tak neinvenčně a vykrádačsky, tu letos ještě nebyl. Opakování je sice matka moudrosti, vykrádání sebe sama ale není a nikdy nebude moc košer. Ve druhé polovině filmu navíc hrdinové pořád něco hledají, zkoumají a objevují, a před vámi se tak jakoby odehrává další nezáživné pokračování Lovců pokladů. Nedík.

Jasně, děj je u letních trháků vždy tak trochu na druhé koleji, nedějovost však musí zakrýt zajímavé postavy či dech beroucí akce.

Toho prvního se divákovi nedostává. Zabývat se starými známými může být na škodu a zdržovat (to naštěstí Bay pochopil), když je ale ve filmu 46 (!) robotů a o valné většině se divák nic nedozví, je něco špatně. Hned úvodní bitka v Šanghaji je toho pěkným důkazem. Optimus Prime i Ironhide se dočkají efektních vstupů na scénu, zatímco dalších pět robotů prostě jen bojuje a maximálně procedí hlášku. Proč se jeden robot mění na tři motorky a na nich jedou sexy kočky? Proč tamhleten udělá skluz a pak jen řekne, jaký je borec? Na nic z toho nedostanete odpověď.

Výše uvedené příklady mají demonstrovat, že byť se po celou stopáž na plátně prohánějí desítky a desítky robotů, tak jsou vám ukradení, protože o nich jednoduše nic nevíte. Přitom by stačila jedna scéna (obdobná jako představovačka Autobotů v jedničce) a bylo by vymalováno.

I roztříštěnost příběhu a hromady neznámých robotů bych ale překousl. Obdobně zmatení jsou koneckonců i druzí a třetí Piráti z Karibiku, obsahují ale výborné akční sekvence, vtipné scény a v rámci možností sympatické charaktery.

Pomsta poražených to bezostyšně kopíruje, tu hůře, tu lépe. Všichni jsme čekali, s čím se Bay vytasí zejména po akční stránce. Jestli překoná finální bitku ve městě z jedničky, prošpikovanou zpomalenými a "eye-candy" záběry, jestli se mu nějaká akční scéna slije v jeden vynikající celek jako byl útok na Scorponoka v poušti.

Nebudu to protahovat - neslije, nepřekoná a kdo měl zmatek v soubojích před dvěma lety, tak se bude ztrácet i teď. Bay překvapivě akci moc nezpomaluje, "cool" momenty se také šetří (kde je přeskakující a ve vzduchu ladně pálící Ironhide z jedničky?) a vůbec se mi zdá, že docela zařadil zpátečku.

Bombastické (a notně dlouhé) finále v poušti je paradoxně více nepřehledné než to v jedničce (béžová barva Decepticonů a v pozadí samý písek a kouř? Kardinální chyba!), a tak post nejlepší akční scény získává souboj v lese, který má spád, drajv, heroické vyústění a jakous takous choreografii. Ostatně až uvidíte, sami mi myslím dáte za pravdu. Rozhodně jde ale o výrazný posun směrem dolů - jak oproti jedničce, tak oproti ostatním Bayovým filmům.

Co ale jde výrazně nahoru, je Bayova záliba v infantilnostech a přepáleném humoru. V Mizerech 2 souložily krysy, nechme teď souložit psy! Malý robot má rád Megan Fox, ať ji tedy taky osouloží! A to je jen špička ledovce. Ono to sice povětšinou času vtipné je (zhulenou maminku chvíli z hlavy nedostanu), zpětně si ale uvědomíte, že nebýt přemíry fórků, vy byste se unudili k smrti.

Do příchodu Johna Turturra navíc lze i polemizovat o kvalitě frků a všemožných srandiček. S jeho vstupem na scénu však jde kvalita výrazně nahoru, Turturro útočí přesnými ranami na vaši bránici a na pár chvil nechává vzpomenout na lehkost jedničky. Takže - slušných vtípků je ve filmu rozhodně dost, s pár výjimkami jsou však spíše samoúčelné a snaží se zakrývat díry ve scénáři. Jestli je to plus, nebo minus, nechám na vás.

Další důkaz, že Pomsta poražených nedopadla tak bombasticky, jak se čekalo, jsou lidské postavy. V jedničce se teenageři mohli ztotožnit se Shiou LaBeoufem, každý přece chce v tom věku mít káru svých snů a nejhezčí holku ze třídy. Akčních scén se také daleko více účastnili vojáci, zkrátka byl lidský faktor i přes všechny ty digitální triky znát.

V Pomstě poražených se vytratil. V soubojích dominují už takřka výhradně jen roboti, což se na papíře může zdát jako fajn volba, na plátně to ale moc dobře nepůsobí. Lidské postavy jsou upozaděny a nejsou ani moc dobře napsány. Shiův kamarád ze školy je evidentně nadbytečný, vojáci se také moc nepředvedou (Tyrese Gibson moc nehlásí, Josh Duhamel je... nijaký a tuctový) a romance mezi hlavní dvojicí drží jen na dobré slovo. Megan Fox je opět pěknou ozdobou, zatímco Shia neví, co hrát. Jestli pořád toho mladého a naivního kluka, nebo dospívajícího muže, uvědomělého svého poslání. Zkrátka guláš.

Aspoň že robotům z jedničky byla věnována nějaká péče. Optimus Prime se stává oficiálním borcem roku a až ho uvidíte v akci, tak ho budete chtít domů. Bumblebee je pořád sympatickým ochráncem a Ironhide tvrďákem na svém místě.

Stejné péče se však nedostalo důležitým záporákům. Největší z Transformerů, vskutku monstrózní Devastátor, pobude na plátně asi pět minut a jeho přítomnost je absolutně zbytečná. Bay se zkrátka chtěl opět předvést. Ze Starscreama se stal posera a pozor, vztah znovu oživeného Megatrona a Fallena připomíná špatnou parodii na Star Wars. Měli jsme tohle zapotřebí?

Co naplat, druzí Transformers rozhodně nedopadli tak, jak bychom si všichni přáli. Totálně přestřelená délka (147 minut je zkrátka hodně, i o něco kratší jednička v tom byla na hraně) a všechny výše uvedené výtky převyšují veškeré klady - hromadu vtípků, naleštěný vizuál, famózní triky a "božana" Optima Primea. Bay má pořád své postupy v malíku, jen se už zkrátka ohrál. Kdo trpěl u jedničky, ať na dvojku radši ani nechodí. Ostatní budou zklamaní, pořád ale dostanou film, který si lze užít naplno jen v kině. A v tomto duchu se na zklamaných, pořád však nadprůměrných sedm z deseti vyhrabu...

Maky chci se ti omluwit, ze sem nejak nemel cas sem chodit wubec... Zkusim to nejak naprawit... Uwidis... Ja moc na net nemuzu, ale nekdy tam sem, tak sem neco zacnu dawat ;-)

DJ Wich připomíná svým dosavadním dílem nosnou konstrukci stavby českého hip-hopu. Coby producent měl od doby před osmi lety, kdy vyšel pověstný singl Pohyb nehybnýho/Indy­vidual, co dočinění s většinou zásadních česko-slovenských desek, přičemž mít jeho beat se prakticky rovnalo a stále rovná záruce, že na scéně něco znamenáte. Se svým nejnovějším autorským počinem, producentským albem The Golden Touch, na němž spolupracoval s plejádou amerických rapperů, však zcela překročil stín nejen svůj, ale také českého hip-hopu obecně. To, co dokázal, se ještě nikomu u nás nepodařilo a za to mu každopádně náleží uznání. Rýpal by sice namítnul, že s penězi lze dosáhnout ledasčeho, ale já věřím, že bez talentu, který je Wichovi vlastní, by se to zkrátka neobešlo. The Golden Touch je bezpochyby nejočekávanější, nejambicióznější a nejdražší záležitostí v historii místního hip-hopu. Jak to ale v záplavě všech těch nej- nakonec dopadlo s albem jako takovým, to už se tak jednoznačně nadšeně říct nedá.

Když tuzemský hiphopový impresário roku LittleBigRob pronesl svá bílou barvou (proč ne zlatou?) v bookletu zvěčněná slova o tom, jak se vše pod Wichovým dotykem mění ve zlato, asi netušil, jakou medvědí službu tím svému chráněnci prokáže. Stejně jako se bájnému králi Midasovi jeho přání vymstilo, i Wich bohužel s The Golden Touch doplatil na své velké oči. Výsledek celého snažení sice naznačoval i první videoklip Much Higher, ale dva dny natáčení klipu přece jen nelze porovnávat se dvěma lety příprav celé desky. Rozebereme-li si ji kousek po kousku, chcete-li skladbu po skladbě, máme před sebou nadmíru povedený materiál: Rap v drtivé většině na jedničku, nic jiného se ostatně ani nedalo čekat. Lil' Wayne se ve své skladbě poměrně dobře ztratí. Nironic se postaral o příjemné překvapení, nezklamal Wichovu důvěru a svým výkonem v Do My Thing s přehledem strčil do kapsy své některé slavnější kolegy. Beat sám o sobě také nepředstavuje problém. Je vidět, že se s každým Wich mazlil dlouho a vyšperkoval jej do posledního detailu. Co už ale tolik nepotěší, je skutečnost, že celá, včetně průměrného zpívaného bonusu devatenáctistopová deska poněkud splývá.

Samozřejmě. I tady se vyskytují rozdíly, protože některým z rapujících sedly beaty postavené na zrychlených samplovaných vokálech lépe, např. Little Brother, jejichž Give It Up považuju za jednu ze zdejších nejpovedenějších spoluprácí vůbec, a jiným zase hůře, nejedná se však o nic zásadního. To, co opravdu hraje roli, je fakt, že deska postrádá rozmanitost, co se podkladů týče; ať desku poslouchám z jakékoli strany, vždy někde uprostřed začne ztrácet na zajímavosti a vokální samply začínají činit její poslech skoro až protivným. Přitom Wich rozhodně není z těch, kteří by zůstávali věrni jedné šabloně, jak se nám na všech ostatních webech snaží namluvit. Anebo vám snad připadá produkce pro Vladimira 518, The Regime, Nironica, Rytmuse, Pio Squad, potažmo Indy & Wich nějak výrazně podobná? V případě The Golden Touch se názorně ukazuje, jak důležité je vtisknout každému albu vlastní tvář, ale zároveň nezapomenout na to, že i zde je jistá míra odlišnosti ku prospěchu. Zvláště když se jedná o tak vydatnou porci.

Abych se závěrem vrátil k té antické metafoře, přiznám se, že bych od Wiche raději slyšel něco sice méně velkolepého, ale zato osobitějšího. Bylo by asi nefér opírat hodnocení o takové skutečnosti jako, že deska postrádá v textech když ne konceptuální linii či hlubší myšlenku, tak alespoň nějaké styčné body, které by všechny skladby spojovaly, a tak z celého počinu vytvořily něco výjimečnějšího, když větší část práce byla omezena na transatlantické vyjednávání se spoustou lidí, a to ať už přímo s rappery, či se zástupci jejich labelů. The Golden Touch rozhodně nevnímám jako krok špatnou stranou; jeho autorovi se rozšířily obzory, navázaly se nové kontakty a kdoví, možná se mu podaří prorazit i za hranicemi Evropy. Po hudební stránce se rovněž potkáváme v podstatě s nadmíru povedenou záležitostí, ale právě ta výše uvedená ale reálně znemožňují, aby z tohoto produktu bylo něco víc, něco speciálního, co si člověk pustí znovu a znovu, klidně i za pár let. Osobně si myslím, že The Golden Touch obohatí spíše Wiche, případně Skoop než samotné posluchače.

01. The Man with the Golden Touch (Intro)
02. Get Live feat. Slum Village
03. Give Up Your Guns feat. Royce da 59, Talib Kweli, Raekwon
04. Coasting feat. Kurupt, Nironic
05. It Don't Stop feat. Big Noyd, Frank Nitty, Guilty Simpson, DJ Rafik
06. Classic feat. M.O.P.
07. Gone with the Wind feat. Cali Agents
08. Is You Ready feat. Young De, J-Ro, Tekneek
09. What We Need feat. Glasses Malone, Lil Wayne
10. Give It Up feat. Little Brother
11. They Don't Know How (Money Over Here) feat. Havoc, Kurupt, Roscoe
12. Do My Thing feat. Nironic
13. On and On feat. Rasco
14. Superman feat. Frank N Dank
15. Much Higher feat. Kurupt, Nironic
16. We Finally Here feat. Tangled Thoughts
17. Unstoppable feat. Guilty Simpson, Rasco
18. Always on the Run feat. Gail Gotti, Roscoe
19. Cheat on Her feat. RL of next, Nironic (bonus track)

2. Anketa ze dne 22.06.2007, Jaké typy kluků/holek se ti líbí??: